Žít v cizím jazyce

úterý 26. červen 2012 10:00

„Jak se to sakra řekne?“ vytane tisíckrát na mysl každému, kdo se někdy vypraví za hranice své mateřštiny. Řeč tvoří ohnisko našeho (nejen) společenského života, a žít po nějakou dobu v cizím jazyce je proto velmi bizarní zkušenost. Pokusil bych se zde zhruba načrtnout některé rysy této zkušenosti, jak jsem je zaznamenal během své vlastní skotské praxe.  

Žít v cizím jazyce znamená být jako dítě, které si hraje, zkouší, osahává. Když je člověk vržen do různých situací, jimiž může proplouvat pouze za užití jazyka, který mu není rodný, nezbývá mu než si poradit. Musí experimentovat, neustále využívat svých omezených jazykových prostředků k vynalézání nových kombinací a skladeb. Jen tak je možné neutopit se. Jedná se vlastně o celkem napínavý zápas – zatímco domácí si lebedí v pohodlí otřepaných frází, pro člověka žijícího v cizím jazyce je každá věta malé dobrodružství. Nejdůležitější ze všeho je být hravý. Ono totiž skládání jazykových střípků do promluv je především legrace, činnost plná ztřeštěných nápadů, přešlapů, trapných momentů a triumfálních pocitů z malicherných vítezství. Často jsou to jazykové žerty a dvojsmysly, co nejlépe pomáhá k pochopení toho, jak cizí jazyk funguje.

Osobně mě fascinuje skutečnost, že ve chvíli, kdy jsem nucen přemýšlet takřka nad vším, co říkám, z mojí řeči se vytrácí frázovitost. Samozřejmě není těžké se frázím naučit a potom několik let mrskat stejných pár vět pořád dokola. Stejně tak ale pro cizince není těžké se frázím vyhnout, což je daleko hodnotnější. Právě proto považuji za možné, aby cizinec, který se začne učit určitému jazyku až ve vyšším věku a oplývá dostatečným smyslem pro humor a dobrodružství, v něm předčil rodilé mluvčí. Neustálým objevováním neprozkoumaných vod a hravým kloubením jazyka hovorového a knižního, úředního a nářečního, sofistikovaného a banálního může cizinec být v daném jazyce daleko originálnější a hlubší než místní rodák.

Cizí řeči se člověk učí za pochodu, bez slovníku v ruce a dlouhého hloubání. Často se mi stává, že mi z ničeho nic vklouzne do úst výraz, o kterém ani pořádně nevím, co znamená, pouze vím, že se v podobných situacích používá. Tato dovednost odkoukávat jazyk od jiných lidí a pojit si zvuky s určitými situacemi je samozřejmě zcela zásadní, vždyť třeba jen jejím prostřednictvím se učí malé děti mluvit. Ovšem pochopitelně tak nejsnáze dochází k omylům. Stalo se mi mnohokrát, že jsem po mnoha měsících používání nějakého slova zjistil, že jsem jej používat špatně, což mě vždycky trochu vyvedlo z míry. Kupříkladu o hovorovém slově „virtually“ jsem se z nějakého důvodu dlouho domníval, že znamená „úplně“, ovšem pak jsem jednou náhodou zjistil, že jeho význam je spíš něco jako „skoro“. V duchu jsem si promítl, kolikrát jsem asi ve své nevědomosti působil divně nebo kolikrát jsem způsobil nedorozumění.

Když se člověk učí cizí jazyk tím, že v něm žije, ten jazyk pro něj ztrácí veškerou šeď: ba naopak, téměř kterékoli slovo nabyde zabarvení. Myslím, že snad každý zná něco podobného ze svého vztahu k vlastním jménům: některá jména se nám líbí a některá ne, ovšem často to není způsobeno jejich libozvučností, ale spíše tím, že si je pojíme s konkrétní osobou, kterou jsme buď měli, nebo neměli rádi. S cizím jazykem je to podobné. Mně kupříkladu některé v zásadě neutrální anglické slovní výrazy připadají tak vtipné, že se musím nahlas smát, když je někdo použije. Podobně některá slova mi znějí odporně, majestátně, hrůzostrašně. Je tomu tak dle mého názoru proto, že cizinec si řadu slov pojí s konkrétním okamžikem nebo vzpomínkou. Naučený jazyk pro něj na rozdíl od rodného jazyka není cosi přirozeného, s čímž srostl při každodenní zkušenosti, ale něco, co se naučil v průběhu určité doby za rozmanitých podmínek. Tyto podmínky, které se týkají různých konkrétních osob (pro mě například můj srandovní učitel na historii, od kterého jsem okoukal různé lehce staromódní výrazy) nebo třeba situací z filmů, mu pak vždy vytanou na mysl ve chvíli, kdy se setká s tím či oním slovem. Cizí jazyk je pro něj pak pokladem plným soukromých emocí.

V případě angličtiny je emoční náboj ozvláštněn ještě jiným způsobem. Pro Čecha totiž angličtina není neutrální cizí jazyk, řekněme třeba jako španělština, ale má k ní určitý vztah daný rolí angličtiny v češtině. Osobně se mi zdá, že když se angličtina vyskytuje v českém kontextu, mívá tam dvě hlavní funkce. Zaprvé, angličtina vytváří zdání objektivity a dodává autoritu. Povýšení intelektuálové v televizních debatách se rádi ohánějí anglickými výrazy, protože tak získávají na vážnosti. Stejně tak je použití angličtiny oblíbený marketingový tah, protože „když je to anglicky, musí to být kvalitní“ – stačí se projít po ulici a chvíli počítat anglické nápisy.  Zadruhé, angličtina je cool. Kdo chce být frajer, musí zkrátka sem tam utrousit nějaký anglický výraz. No a právě proto si můžu chvílemi připadat trochu zvláštně, když jsem jako Čech přinucen používat angličtinu při veškeré komunikaci, protože některá běžná slova si vnitřně pojím s jedním s těchto dvou kontextů. Slova, která mi připadají velmi neformální (například „party“), se mohou najednou objevit ve zcela jiných, vážnějších souvislostech.

Žít v cizím jazyce nevyhnutelně vede k určitému stupni schizofrenie. Jazyk není pouhým technickým nástrojem dorozumívání, ale kulturním jevem, který se vyvíjí nesystematicky po několik tisíciletí a jako takový odráží historii, zvyky a hodnoty určitého území. Když mluvím cizí řečí, musím si všechny tyto prvky osvojit. Stává se tak ze mě někdo jiný: mám jiné oblíbené výrazy, moje mluva nabývá jiné intonace a tempa a musím tak trochu změnit i své uvažování, protože různé jazyky se hodí lépe k vyjadřování rozdílných myšlenek. Proto také občas říkám v angličtině věci, které bych v češtině nikdy nevyslovil. Člověk nemůže sám sebe jednoduše přeložit – chce-li mluvit jiným jazykem, musí se zkrátka změnit. Jednou s příčin může být, že člověk je vnímán jinak svým okolím a zaujímá nutně trochu odlišné společenské postavení. Způsob, kterým se naučí používat cizí jazyk, se musí přizpůsobit okolnostem jiným, než jsou ty, ve kterých používal svou mateřskou řeč. Když pak musí přepínat mezi dvěma jazyky, jeho osobnost se rozdvojuje.

V zásadě se mohu ztotožnit s heslem kazatelů kosmopolitismu „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“. Život v cizím jazyce nejen umožní člověku šířeji rozpřáhnout křídla svého já, ale zároveň též lépe porozumět svému vlastnímu já tím, že mu připomene jeho relativitu. Vrátí ho do dětských let a donutí ho znovu se zamyslet nad vším, co dělá a říká. Je tak dost možné, že v něm vdechne život i novému smyslu pro humor.

Adam Lalák

Adam Lalák

Adam Lalák

Student univerzity v Cambridge v Anglii. Zabývá se filozofií vědy, kognitivní psychologií a logikou.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Oblíbené stránky