Co je filozofie?

čtvrtek 5. červen 2014 21:57

Co je láska? Tato nelehká otázka na mě nedávno dolehla jako mlha na vylidněné vřesoviště. Nad šálkem čaje jsem ji proto položil několika svým známým.  

Jeden můj spolužák, přírodovědec, na ni odpověděl s charakteristicky zdvihnutým obočím erudovaného zasvěcence: láska je soubor hormonálních reakcí, které se snaží přimět člověka k rozmnožování. Moji humanitně orientovaní kamarádi se k ní postavili trochu jinak. Někdo prohlásil, že láska je schopnost sdílet; někdo zase, že láska je touha po dobru druhého. Moje věřící kamarádka, která umí citovat řadu pasáží z Bible, měla jasno: bůh je láska! Jednotná odpověď se zdála v nedohlednu. Co teprve, když jsem si vzpomněl na odpověď, kterou navrhl v předminulém století básník Jaroslav Vrchlický: láska je pramen, který překážkami vyrůstá…

Který z tázaných měl pravdu a postupuje do dalšího kola? Kdo si můžu zamnout ruce s pocitem, že jeho odpověď byla správná, zatímco všichni ostatní se mýlili? Na první pohled je jasné, že tento spor nelze jednoznačně rozetnout. Vždyť alespoň někteří tázaní by spolu s největší pravděpodobností vzájemně souhlasili! Zřejmě by podotkli něco ve smyslu, že „on má taky pravdu“, a touhu po mnutí si rukou by pustili k vodě. Odkud se však bere odvaha k takovému přístupu? Není snad očividné, že všichni tázaní si navzájem protiřečí? Možná ne. Je docela dobře možné, že každý z nich odpovídal na úplně jinou otázku, a proto zvolil i jinou odpověď.  Další možnost je, že slovo „láska“ má vícero významů a každému z tázaných se zrovna zalíbil nějaký jiný.

V této úvaze se však chci zabývat především otázkou filozofie, a proto ponechme nyní otázku lásky stranou. Těch několik předchozích myšlenek jsem zde zmínil pro ilustraci. Umožňují nám totiž dobře porozumět tomu, na jaké půdě filozofické problémy vyrůstají. Je tedy snad otázka „Co je láska?“ otázkou filozofickou? Bezpochyby čímsi filozofickým zavání. Už jenom proto, že svou formou „co je …“ nám připomíná tázání dávných filozofů, kteří si lámali hlavy nad otázkami typu, co je bytí či co je vědění. Já si však myslím, že tato otázka není v pravém slova smyslu filozofická. Pro mého spolužáka přírodovědce je to zcela jistě otázka biologická. Pro jiné může být třeba otázkou psychologickou, sociologickou, náboženskou nebo dokonce básnickou. V každém z těchto směrů lze zcela jistě nalézt zajímavou a hlubokou odpověď. Kde nám tedy zbývá místo pro filozofii?

Filozofie nám neposkytuje žádnou zajímavou odpověď na otázku, co je to láska. To, o co ve filozofii běží, je totiž právě vztah mezi všemi odpověďmi, které jsme slyšeli od biologů, společenských vědců a básníků. Filozofie se ptá: jak je možné, že na tak jednoduchou otázku lze odpovědět tolika různými způsoby? Jaký je status těchto odpovědí a jak jsou k sobě navzájem vztaženy? A má některá z nich privilegované postavení?

Mnoho lidí by jistě okamžitě odvětilo, že vědecké promluvy mají daleko vyšší poznávací hodnotu než jakékoliv jiné. Avšak má to skutečně nějaký smysl prohlásit, že vědecký výrok je hodnotnější než báseň? Kritéria, která určují, co jsme oprávněni vyslovit, se liší kontext od kontextu. Žádný vědec si nemůže dovolit napsat, že láska je pramen, který překážkami vyrůstá, protože by sklidil pouze posměch. Člověk nemusí být zrovna pracovník Cernu, aby dokázal něco takového vyvrátit! Básníkovi se však za tato slova nikdo neposmívá. Je tomu proto, že básnický i náboženský jazyk se řídí zcela jinými pravidly. Přesto se díky nim můžeme naučit mnoho nového, a to včetně věcí, na které věda nikdy nedosáhne.

Souvislost mezi vědeckým a nevědeckým poznáním, stejně jako vzájemné propletení vědeckých a předvědeckých pojmů, je podle mě jedním z nejpalčivějších filozofických problémů. Pravděpodobně se ho ani nikdy nezbavíme, protože člověk je bytost příliš složitá a zajímavá na to, aby se někdy omezila na to, popisovat svět pomocí pouze jediné „jazykové hry“. Pro hloubavou mysl, která chce dospět ke skutečnému porozumění, bude tato pluralita vždy představovat výzvu. A pomocí filozofování se ji bude vždy snažit vyjasnit a vtisknout jí jasná řád a systém, protože jedině tak se dokáže bez problému vyvarovat směšování smyslu a nesmyslu. A pomůže jí to pochopit život a svět v celé jeho celistvosti.

Wilfrid Sellars, přední americký filozof minulého století, definoval filozofii jako snahu porozumět tomu, jak věci, v nejširším slova smyslu, drží pohromadě. Tento výrok není příliš konkrétní. Podstatu a přetrvávající hodnotu filozofického tázání však zachycuje lépe, než kdejaký jiný.  

Adam Lalák

Adam Lalák

Adam Lalák

Student univerzity v Cambridge v Anglii. Zabývá se filozofií vědy, kognitivní psychologií a logikou.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Oblíbené stránky