Hříbkův bůh mezer a Bůh Křesťanů

středa 27. srpen 2014 10:30

Náboženství a věda jsou pilíře, bez nichž si naši civilizaci ani neumíme představit. Stojí snad však zároveň proti sobě jako navěky nesmiřitelní protivníci? Ateistický filozof Tomáš Hříbek v nedávné polemice na stránkách Lidových Novin vehementně prohlašuje, že ano. Ve svém útoku na náboženskou víru přitom následuje takzvané nové ateisty. To je skupina současných vědců, kteří již dlouho utrácí vědecké granty tak, že si vytvářejí svéráznou interpretaci náboženství jakožto jakéhosi nedokonalého a iracionálního prapředka vědeckého poznání, a do toho se pak strefují.

Interpretace, kterou prosazuje samotný Hříbek, se točí kolem pojmu „Boha mezer“. Víra podle něj závisí na představě Boha, kterého si dosazujeme jako vysvětlení do míst, které věda ještě stále neobjasnila. Chtěl bych tu do jeho interpretace ve stručnosti nahlédnout a poukázat na její chybnost. V ní také tkví klíč k pochopení toho, proč argumenty nových ateistů většinu věřících nikdy nepřesvědčí (a proč si budou noví ateisté rvát vlasy z hlavy ještě hodně dlouho).

Podle Hříbka sleduje náboženství již od svého počátku do současnosti určitou logiku. Tato logika spočívá ve využívání Boha jako jakési berličky, kterou podpíráme strop posledních prázdných oblastí, které jsme nestačili vyplnit vědeckým vysvětlením. Náboženství je údajně odkázáno na neustálé hledání těchto mezer a doufání, že se nikomu nepodaří nahradit „nadpřirozené“ vysvětlení vysvětlením „přirozeným“. Pokud by tato logika byla pravdivá, znamenalo by to pochopitelně, že společně s vědeckým pokrokem neustále ubývá možností, jak ospravedlnit víru v Boha.

Hříbek píše: „Kdysi jsme potřebovali nejen boha hromovládce a boha moří, ale dokonce nymfu či najádu pro každý potůček. Pak jsme se spokojili s jedním Bohem, Stvořitelem všehomíra, a jako výraz Jeho moci nás ohromovalo hvězdné nebe nad námi. Jenže Isaac Newton ukázal, že stejné přírodní zákony ovládají Zemi i nebesa. (…) Dlouho se zdálo, že bez Stvořitele je nepochopitelný alespoň život, ale v polovině předminulého století přišel Darwin s hypotézou, která se stala základem standardní biologie a naznačuje, že ani v říši živého není třeba nadpřirozených zásahů.“

Dnes samozřejmě stále zbývá řada otázek, na které zatím věda zcela odpovědět nedokázala. Mezi ty nejzajímavější patří například problémy lidského vědomí nebo samotného prvopočátku vesmíru. Hříbek však naznačuje, že inteligentnímu a racionálnímu člověku nezbývá, než se induktivně poučit z historie a očekávat i v těchto mezerách příchod čistě vědeckého vysvětlení, oproštěného od božích zásahů. Tato vysvětlení se však už blíží. Tak například teorie amerického fyzika Krausse o tom, jak elementární částice mohou na krátký okamžik vznikat „z ničeho“, má prý potenciál zasadit poslední hřebíček do rakve teologie, jež do tohoto prvního okamžiku dosazuje Boha jako primum movens (prvotního hybatele). Ve světle této úvahy ztrácí náboženská víra jakékoli opodstatnění a je třeba ji zcela opustit.

Nutno podotknout, že tento typ argumentace není ničím novým a v různých podobách ho již slýcháme po staletí. Zcela do očí bijící však je, jak pramalý vliv vždy měl na na víru zbožných lidí. Bylo by příliš snadné odsoudit po vzoru Krausse a dalších nových ateistů všechny věřící jako iracionální hlupáky (tím spíše, že se mezi ně mohou počítat i lidé jako Einstein či Darwin). Skutečným důvodem je, že náboženství a věda jsou dva zcela odlišné projekty založené na různých pojetích světa, které jsou schopny velmi efektivní symbiózy. Abychom si toto uvědomili, je třeba blíže pochopit, co to vlastně věda a náboženství jsou.

Psal se rok 1911, když anglický fyzik Ernest Rutherford zkoumal vlastnosti atomu. Při svém experimentu používal paprsek α záření, který nechal pronikat úzkou zlatou fólií. Přitom sledoval, které α částice proletí atomem zcela bez odchylky a které se od původního směru drobně odchýlí, třeba z důvodu kolize s elektronem. Stalo se však něco zcela nečekaného: Rutherford si povšiml, že některé částice se při průniku fólií vychýlí o více než 90 stupňů, tedy se jakoby „odrazí“! To vedlo Rutherforda k přelomovému závěru: kladný náboj a většina hmoty atomu jsou soustředěny v nesmírně malé a husté centrální oblasti, skrze kterou α částice neproletí. Tu Rutherford nazval atomovým jádrem.

Tento historický exkurz ukazuje, jak vypadá typický postup přírodních vědců. Nejprve provádíme experiment, jehož výsledky pečlivě pozorujeme a sesbíráme data. Ty pak interpretujeme tak, že z nich vyvodíme nejlepší možné vysvětlení (např. existenci atomového jádra). Vědecké vysvětlení určitého jevu přitom může mít různé podoby. Obvykle obsahuje identifikaci konkrétních příčin tohoto jevu, jako například různých jiných jevů, které mu předcházely a bez kterých by se nebyl udál, avšak může zabrousit též do obecnějších rovin a popsat přírodní zákonitosti, které tomuto jevu vládnou. Tak například k úplnému vysvětlení toho, proč se plazi vyvinuli v ptáky, se musí poukázat na změnu klimatických podmínek, avšak je třeba objasnit i obecné mechanismy přirozeného výběru. Vědecké metoda je tedy založená na citlivosti ke zkušenosti a zní pramenící evidence a na opatrném odvozování možných vysvětlení.

Je náboženství založeno na podobném principu? Samozřejmě, že ne. Teologie hovoří o světě, avšak zcela jinak, než věda, protože ona citlivost k evidenci zásadní pro vědeckou metodu v ní zcela schází. Její tvrzení souvisejí s běžnou zkušeností, avšak nereagují na ni tak, jako věda. Pokud se například objeví zkušenost, která by dle vědeckých standardů měla víru oslabit – třeba existence utrpení nevinných lidí v Palestině, které jaksi neladí s představou všeobjímající boží dobroty, nebo to, že něčí modlitba není vyslyšena – zbožného člověka to nijak netrápí.

Důvod k tomu je prostý. Jak často zdůrazňuje například Tomáš Halík, ve středu náboženského přístupu ke světu totiž tkví ochota přijmout tajemství. Věřící člověk, na rozdíl od ateisty, nepovažuje běžnou smyslovou zkušenost za vše odhalující a vyčerpávající zdroj všech pravd o světě. Nejhlubší pravdy jsou nepoznatelné a zahalené v tajemství, se kterým musíme žít. Bůh musel mít nějaký důvod k tomu, proč modlitbu nevyslyšel nebo proč nechal nevinné trpět, avšak my se jej nikdy nedozvíme. Člověk si nemůže nárokovat právo na pochopení všeho. Je to tajemství.

Křesťanská teologie toto chápání světa a života jakožto neproniknutelného tajemství zdůrazňuje pomocí nejrůznějších technik. Vezměme si například dogma boží trojjedinosti. Podle něj je Bůh je zároveň jedna a zároveň tři různé osoby, což je podle běžné logiky jasný protimluv. Naprostá nepochopitelnost tohoto dogmatu je však záměrná. Teologové jím posilují ve věřících pokoru před všeobjímajícím tajemstvím boží existence a vědomí, že naše myšlení na její pochopení prostě nestačí. Domnívám se, že zde se také nalézá klíč k tomu, proč všechna náboženství tolik spočívají na rituálu. Věřící donekonečna, často i několikrát denně, recitují tytéž věty a provádějí tytéž tělesné pohyby, ať již kolektivně či o samotě. Proč to dělají? Domnívají se totiž, že jejich rozum je sám o sobě nedokáže spojit s tím, co se nalézá za hranicemi běžného poznání, a tak se snaží tohoto spojení docílit alespoň pomocí posvátných rituálů, které s rozumovým zmocňováním se světa nic společného nemají.

Jaký je teda vlastně status náboženských tvrzení o světě? Hypotézy ve vědeckém smyslu to jistě nejsou. Zaprvé, jak jsem již ukázal, jsou formulovány za úplně jiných podmínek a pomocí jiných metod, které si příliš nelámou hlavu s danou evidencí, tedy nejsou otevřeny k vyvrácení při konfrontaci se světem. Zadruhé, jejich smysl a způsob, jakým se snaží porozumět světu, se také velmi liší. Na rozdíl od vědeckých výroků se nesnaží začleňovat jednotlivé jevy do širokého schématu světa ovládaného obecnými zákonitostmi. V tomto, čistě vědeckém, smyslu také nic nevysvětlují. Jak napsal anglický filozof Tim Crane, náboženství se místo toho snaží porozumět světu tak, že ve věcech nalézá určitý smysl či význam.

Co je to význam? Pokud by ve vesmíru neexistovala ani jediná mysl, nic by nemělo význam. Věci (třeba slova) mohou nebýt významu až ve chvíli, kdy tu je někdo, pro koho jsou významné. Tři písmena „P-E-S“, která by náhodou vznikla na pláži z oblázků milion let před příchodem člověka, by samozřejmě nic neznamenala. Lze tedy říct, že významnost věcí spočívá v tom, že se nějak vztahují k člověku. Craneovu větu je tedy možné interpretovat i takto: náboženství vztahuje různé jevy k lidskému životu. Skrze náboženství svět a všechny jeho krásy k lidem promlouvají. Oni se tak do něj mohou lépe začlenit a ztotožnit se s ním. Zde se možná také nalézá důvod toho, proč náboženství vždy mělo masový úspěch (zatímco o vědu se běžní lidé tolik nezajímají) – má totiž přímou souvislost se životem.

Tento princip lze hezky ilustrovat třeba na myšlence posvátnosti, kterou mnohá náboženství přisuzují například přírodě či různým totemům a dalším předmětům. Také třeba ty najády, o kterých hovořil Hříbek, si lidé dříve představovali právě proto, že v potůčkách, mezi kterými žili, nalézali jakýsi hlubší význam a propojení s životem, a nikoliv proto, že by je považovali za jakési hodnotné kauzální vysvětlení existence potůčku. S tím také souvisí to, že pozdější příchod kauzálního vysvětlení jejich víru v najády nemohl ohrozit. Něco podobného lze podle mě říci o většině náboženských tvrzení.

Nabízí se námitka: nejsou-li náboženská a vědecká tvrzení v konfliktu, jak je možné, že rozvoj vědeckého popisování světa měl za následek dlouhodobý úpadek víry v mnohá náboženská tvrzení (kupříkladu v najády) a úpadek náboženství obecně, především od dob tzv. osvícenství? To přece jasně značí, že vědecký pokrok vyvrátil starší a méně sofistikovaná náboženská přesvědčení! Odpověď však podle mě tkví spíše ve složitých sociálních změnách vládnoucí ideologie a kultury než v tom, že by si náboženství a věda protiřečily. Rozmach a obrovský úspěch vědy měl za následek, že společnost ji zkrátka začala považovat za důležitější a přeměnila její hodnoty (třeba onu prioritizaci vnímatelného) v dominantní ideologii. Příčinou je tedy převýchova, nikoli racionální úvaha.

Uznávám, že pro některé lidi si náboženské a vědecké výroky protiřečit můžou, ale pro většinu věřících to neplatí. Osobně si dokonce myslím, že kdyby se snad v budoucnu jednoznačně potvrdila Kraussova hypotéza o vzniku částic z ničeho (což je vzhledem ke spekulativnímu charakteru celé kosmologie celkem nepravděpodobné), na přitažlivost náboženství pro lidi by to mělo pramalý dopad. I tak by bylo možné za vším vidět všeobjímajícího Boha. To, jestli bude náboženství v budoucnu v myslích mnoha inteligentních lidí dál koexistovat s vědou, závisí spíše na tom, které hodnoty se ve společnosti prosadí. Bude-li se nadále rozvíjet konzumně-materialistický přístup k životu, náboženskému rozkvětu to jistě nepomůže.

Abych shrnul svou základní myšlenku: náboženství a věda jsou dva důležité projekty lidstva, s jejichž pomocí máme dosáhnout úplnějšího porozumění světu. Oba si však pod pojmem porozumění představují něco úplně jiného a mají rozdílné cíle, díky čemuž nestojí v konfliktu.  Zatímco druhý zmíněný hledá zákonitosti ve vnímatelném světě, první zmíněný považuje svět za ve své podstatě tajemný a snaží se spíše vztáhnout viditelné jevy k člověku tím, že jim přiříká určitý hlubší význam. Hříbkův Bůh mezer je fikce, která s náboženstvím tak, jak ho známe, nemá nic společného.

(Článek T. Hříbka z Lidovek, na který volně reaguji, je k přečtení zde. Inspirativní článek T. Cranea z New York Times, který s mým myšlením rezonuje, je k přečtení zde.)

Adam Lalák

Adam Lalák

Adam Lalák

Student univerzity v Cambridge v Anglii. Zabývá se filozofií vědy, kognitivní psychologií a logikou.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Oblíbené stránky