Je správné protestovat proti demokraticky zvolenému prezidentovi?

neděle 21. prosinec 2014 10:00

V posledních měsících jsme byli kromě vytrvalé kritiky Miloše Zemana svědky i úporné snahy řady aktivistů delegitimizovat jeho roli jako prezidenta. Protesty a petice, v jejichž středu se skví symbol červené karty a heslo „Zeman není můj prezident“, mají jediný cíl: donutit Zemana odstoupit, anebo ho odvolat z funkce. Jejich stoupenci své stanovisko zdůvodňují všelijak a prezidenta nepříliš systematicky zasypávají přísudky jako „mluví sprostě“, „poklonkuje se Rusku a Číně“, „nehájí zájmy země“, „rozděluje národ“ a podobně.  

Jsou tu však i tací, kteří jejich snahy nesdílejí. Zemanovy odpůrce obviňují z pravdoláskařství a z toho, že nerespektují demokratickou volbu. Politolog Tomáš Haas například v článku Miloš Zeman je mým prezidentem ostře odsoudil iniciativy za Zemanovo odvolání jako nepochopení podstaty demokracie. Je podle něj v zájmu zachování demokratického zřízení respektovat rozhodnutí většiny a k odstraňování jakéhokoliv politika používat jeden jediný nástroj, tedy volby. V tomto článku se pokouším o rozbor uvedených tvrzení, přičemž dávám částečně za pravdu oběma stranám. Dosavadní diskuse podle mě od sebe nedokázala správně rozlišit dva různé argumenty pro protesty, z nichž jeden je špatný a jeden je správný. Vzhledem ke správnosti druhého argumentu vyvozuji závěr, že protizemanovské iniciativy jsou oprávněné. Než se však pustím do rozboru obou argumentů, dovolte mi krátce osvětlit podstatu demokratických institucí.

Představte si, že objevíte dobrou restauraci a slíbíte své přítelkyni, že ji tam příští týden vezmete na večeři. Ona se tam začne velmi těšit. Krátce před slibovanou večeří však shodou okolností zjistíte, že v dané restauraci vlastně nevaří tak dobře, jak jste si myslel, a že jinde by vám to asi vyhovovalo více. Milé přítelkyni tedy oznámíte, že jste si to rozmyslel a že na večeři spolu půjdete někam jinam. Ona protestuje a odvolává se na to, že jste jí danou restauraci slíbil. Vy však trváte na tom, že ve světle nových informací máte právo svůj slib porušit.

Jednal jste v této situaci správně? Myslím, že ne. Základním principem instituce slibu je to, že slib by se neměl porušovat, bez ohledu na vnější okolnosti. Pokud by tomu tak nebylo, tato instituce by se zcela vyprázdnila. Bylo by možné dodržovat slib pouze tehdy, kde se mi to hodí, a při každé nepříznivé změně okolností se na něj vykašlat. V takovém případě by se však slib již zcela přestal lišit od obyčejného říkání a nemělo by smysl tuto instituci vůbec zavádět. Ve chvíli, kdy jako společnost tuto instituci zavedenu máme, musíme všichni souhlasit, že nevzít svou přítelkyni do slíbené restaurace je ve sporu s mravními normami. Brát sliby vážně je velkým krokem vpřed v etickém uvažování. Znamená to postoupit od starosti o správnost jednotlivých činů ke starosti o správnost pravidel či institucí. Konkrétní slib dodržujeme nikoliv proto, že v té dané chvíli bude mít naše jednání nejlepší důsledky, ale proto, že si uvědomujeme, že v dlouhodobém měřítku dosáhneme nejlepších možných výsledků pouze tehdy, když budeme v naší společnosti sdílet a respektovat určitá pravidla.

Podobným způsobem lze uvažovat i o tom, čemu běžně říkáme reprezentativní demokracie. Reprezentativní demokracie není ničím jiným než souhrnem pravidel a institucí. Společně jsme tyto instituce zavedli a vybudovali, protože se domníváme, že v dlouhodobém měřítku nám to přinese největší prospěch: výběr politických reprezentantů zaručí efektivnost politického rozhodování, volby zaručí, že bude vždy reprezentována většina občanů, funkční období zaručí, že reprezentanti budou odvolatelní a tak dále. Demokracie, to jsou pravidla hry, která jsme se společně rozhodli přijmout a respektovat. Stejně jako při fotbale nemá smysl se ptát, zda by v tuto chvíli nebylo „tak nějak lepší“ odpustit hráči ofsajd, ani v demokracii se nelze ptát, zda bychom neměli v danou chvíli obejít jednu ze zavedených institucí či porušit jeden z přijatých zákonů. Ano, samozřejmě, že kolikrát bychom porušením pravidel mohli třeba pomoci více nemocným nebo zvýšit příjem státu. Ovšem zároveň bychom tím snížili vážnost těchto pravidel a tedy ohrozili fungování demokratického režimu, což by mělo v dlouhodobém horizontu daleko horší důsledky.

Špatný argument

Pojďme se nyní podívat na asi nejběžnější argument pro iniciativy za Zemanovo odvolání, který je podle mého názoru neplatný. Pod tento argument zde řadím celý soubor dílčích, avšak vzájemně provázaných tvrzení, jejichž obsah je takřka nemožné shrnout jednou větou. V kostce však tato tvrzení říkají, že Zeman by měl být odstraněn, protože je to hulvát, špatně nás reprezentuje a nevykonává dobře svou funkci.

Jako jeden příklad za všechny je možné uvést čtyři základní body největší současné protizemanovské petice, která má v tuto chvíli přes sto tisíc podpisů: 1) Zeman nehájí zájmy ČR, 2) jedná v rozporu se zásadami slušného chování, 3) je špatným příkladem pro občany, 4) není pokračovatelem masarykovské tradice. Do této škatulky spadají také všechny formy argumentace, které vycházejí ze Zemanovy virózy, konfliktů s rektory a profesory, vyznamenání svých stoupenců, jmenování prozatimní úřednické vlády, používání vulgarismů v přímém přenosu a tak dále. Stejně tak sem patří všechna prohlášení, že Zeman musí být odvolán, protože „nejedná v zájmu země“ (např. svou orientací na východ), anebo nás „špatně reprezentuje“ (např. při svých zahraničních cestách).

Tyto argumenty pro protesty jsou antidemokratické a tedy nelegitimní. Jenom pro pořádek ještě připomínám rozdíl mezi kritikou a protestem. Kritika je vyjádření nesouhlasu s něčím jednáním, ať již formou racionálních argumentů („toto jednání přinese méně užitku, protože…“), nebo hodnotových soudů („tohle je nevkusné“). Každý politik musí být vystaven neustálé kritice z řad opozice a všech ostatních kriticky uvažujících občanů. Pokud je kritika logická a sdílí ji dostatečné množství lidí, pravděpodobně povede k tomu, že politik příště nebude zvolen. Oproti tomu za protest v tomto kontextu považuji snahu delegitimizovat práci určité instituce a odstranit politika v moment, kdy nejsem spokojen s jeho činy. Výše uvedené argumenty jsou v tomto smyslu formou protestů. Je to právě protest, nikoliv kritika, kterou zde považuji za antidemokratickou.

Zeman byl zvolen demokratickou většinou na pět let. Každý z nás má nějakou představu o ideálním prezidentovi – mnoho z nás si jej třeba představuje jako morální autoritu masarykovského typu. Faktem však je, že i díky přímé volbě je prezident především politikem, který nesmí jednat protizákonně, avšak pokud tak nečiní, je jeho jednání v rámci demokratického režimu legitimní. Jak napsal Haas, zde „neselhala demokracie, neselhal prezident. … Pokud někdo selhal, byli jsme to my, voliči.“ Nyní nám nezbývá, než přijmout výsledky voleb a Zemanovo jednání sice kritizovat, ale zároveň přijímat jako legitimní a nesnažit se jej svrhnout. Zeman má demokratický mandát, který nad ním drží ochrannou ruku. Tvrdit něco jiného by znamenalo vzpírat se demokratickým principům a ohrozit demokracii samu.

To, že se tak v Česku děje, pouze ukazuje, že zde stále ještě přetrvává jakýsi revoluční étos, který sílí především v období listopadu. Díky němu někteří považují za oprávněné „vzít situaci do svých rukou“, když produkty demokratického rozhodování neodrážejí to, co si představují pod pojmem „správné hodnoty“. Cyničtí komentátoři již tradičně označují tento étos za pravdoláskařství. Brát situaci do svých rukou je v demokracii nepřípustné. Demokracie vyžaduje elementární hladinu občanské poslušnosti. Jiná situace byla samozřejmě za komunismu: vláda neměla legitimitu, nevzešla ze svobodných voleb a sama nerespektovala zákony. Celý režim byl v té době prohnilý, a proto bylo na místě vykašlat se na pravidla hry, zcela odvrhnout občanskou poslušnost a režim zneškodnit. V dnešní době tento argument však již neplatí.

Pojďme se v rychlosti podívat na příklady toho, jak jednotlivé dílčí argumenty selhávají. Otázky sprostých slov či „odklonu od masarykovské tradice“ snad ani nestojí za zmínku. Mělo by nás to štvát, musíme to kritizovat z mravního hlediska, ale nesmíme za to vyžadovat Zemanovo odstoupení. On není Masaryk, je to člověk určitého charakteru a byl pouze zvolen do stejné funkce jako Masaryk. Stejně tak není nikde napsáno, že prezident musí jít všem příkladem, a ani by nemělo smysl to nikde psát, protože není možné specifikovat, co správný příklad zahrnuje. Zahrnuje snad používání některých slov, a ne jiných? (Kterých?) Zahrnuje snad respektování současných názorů medicíny (že kouření se nevyplácí atd.)?

Otázky špatné reprezentace občanů a nejednání v zájmu státu jsou možná složitější, avšak také nepředstavují žádný rozhodující argument pro protesty. Správně reprezentovat obyvatelstvo a jednat v zájmu země je vždy nesmírně relativní a pouze budoucnost ukáže, zda tomu tak bylo. Když premiér Harold Wilson v 60. letech zlegalizoval v Británii homosexualitu, rozhodně nereprezentoval názor většiny obyvatelstva – proti jeho rozhodnutí stáli tak říkajíc všichni. Měl však demokratický mandát na pět let, a proto bylo jeho rozhodnutí respektováno. Jeho rozhodnutí se navíc dlouhodobě ukázalo jako správné. Stejně tak nelze nikdy jednoznačně říct, zda politik v danou chvíli jedná v zájmu země. Když se Beneš rozhodl nebránit se Hitlerovi, málokdo si myslel, že jedná v zájmu naší země. Zda tomu tak bylo, či ne, však není vůbec jisté.  Snažím se tedy pouze říct, že pokud byl politik řádně zvolen, má právo dělat rozhodnutí dle vlastního vědomí a svědomí a ačkoliv může být kritizován, nelze ho za to nutit k odstoupení. Co jsme si jako voliči zaseli, to také sklízíme.

Argumentovat tedy, že Zeman by měl odstoupit, protože se nám nelíbí jeho současné vystupování či postoje, je nedemokratické. Chceme-li žít v demokracii, musíme se s jeho jednáním do určité míry smířit. Je v zájmu nás všech respektovat, že to, že byl zvolen většinou voličů, jeho jednání zaštiťuje a drží nad ním ochrannou ruku. Nyní se však podívám na druhý argument pro protesty, který je podle mého názoru správný.

Správný argument

Vraťme se na chvilku k imaginární příhodě s dobrou restaurací a slibem přítelkyni. Tvrdil jsem, že je nesprávné porušit tento slib, protože samotná existence instituce slibu nás zavazuje k tomu, abychom odhlédli od konkrétních okolností a jim navzdory své sliby dodržovali. Nyní si představme, že vaše přítelkyně sama sliby nedodržuje, instituci slibu zlehčuje a vyzdvihuje ty, kteří nedodržují slovo. Řekl bych, že v takovém případě oprávněně nabydete pocitu, že když jí upřete večeři ve slíbené restauraci, ona nemá právo se odvolávat na váš slib. Tím, že sama pošlapává instituci slibu, se od ní distancuje a oprošťuje. Dobrovolně se vzdává ochrany, kterou nad ní tato instituce drží. Vyčleňuje se z komunity, která instituci zavedla, a ostatní členové této komunity proto již nemusí své sliby vůči ní dodržovat.

Podobně je tomu v demokracii. Pokud politik neprojevuje dostatečný respekt vůči demokratickým principům, vzdává se legitimity, kterou mu tyto principy propůjčují. Nebere ohledy na pravidla hry, a proto již není ostatním hráčům rovnocenným partnerem. Říkal jsem, že je v zájmu demokracie tyto pravidla vždy respektovat, bez ohledu na to, jestli se nám nějaké čísi momentální jednání líbí nebo ne. Ovšem je tu jedna výjimka: je v ještě větším zájmu demokracie podrývat ty, kteří se demokracii vysmívají a neberou ji dostatečně vážně. Toto je speciální pravidlo každého demokratického režimu (a možná i obecně každého souboru pravidel). Pravidla demokracie se nevztahují na ty, kdo je sami ohrožují.

Na základě této úvahy lze konečně zformulovat správný argument pro protizemanovské protesty a iniciativy za Zemanovo odvolání. Haas píše, že tyto akce jsou antidemokratické ve své podstatě. To však není pravda. Lidé mají právo požadovat odstoupení člověka, který obhajuje a vychvaluje politiku totalitních, nedemokratických režimů. Zeman prohlásil, že mu v zásadě nic nevadí na Putinově Rusku, které nedávno podniklo agresivní invazi do sousední země. Chce se navazovat přátelské styky a učit se od Číny, která už po desetiletí nerespektuje svobodu slova, do vězení zavírá ty, kteří si dovolí vyjádřit svůj nesouhlas s oficiálními doktrínami, protesty potlačuje střelbou (Tchien-an-men), a podniká genocidu národnostních menšin (Tibeťané). Rusko a Čína jsou zrůdné, diktátorské režimy. Kamarádíčkovat se s nimi je zvrhlé.

Zemanovy kroky jsou popřením demokracie a jejích hodnot. Veřejně se jimi zřekl ochrany, kterou nad ním drží demokratická pravidla a instituce, a posvětil protesty proti svojí osobě. Lidé již nemusí respektovat onen jediný zdroj legitimity jeho politického jednání, tedy demokratickou instituci voleb, protože on sám jedná nedemokraticky, čímž se od tohoto zdroje odstřihává. Protesty a požadavky, aby byl Zeman odvolán, jsou proto zcela oprávněné a nejsou antidemokratické, jak si myslí Haas. Červená karta by měla být vystavena každému, kdo spolupracuje s autoritářskými režimy a tím zvyšuje možnost návratu autoritářství do naší země.

Z mého článku by mělo vyplynout, že bychom měli protestovat proti Zemanovi a pokusit se jej odvolat z funkce prezidenta. Pro většinu lidí toto není až tak překvapivý závěr. Doufám však, že se mi zde alespoň částečně podařilo oddělit od sebe dva různé argumenty, které bývají často směšovány, a z nichž bychom měli používat pouze jeden, pokud se chceme nazývat demokraty. Protesty na Den lidských práv minulý týden se správného argumentu víceméně držely. Měly by tak učinit i všechny příští petice a další iniciativy.

Adam Lalák

Adam Lalák

Adam Lalák

Student univerzity v Cambridge v Anglii. Zabývá se filozofií vědy, kognitivní psychologií a logikou.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

Oblíbené stránky