Krása, ošklivost a vzdělání

pátek 2. leden 2015 17:52

Debata o smyslu a cílech vzdělávání je zajímavá z mnoha důvodů. Je jednak komplexní, protože se v ní střetává mnoho různých úhlů pohledu, a jednak relevantní, protože nás nutí zamýšlet se nad tím, k čemu vlastně jsou školy. Český filozofující pedagog Samuel Zajíček do ní nedávno přispěl výrokem, že škola má člověka učit „vnímat krásu ve světě“. Na tomto názoru je jistě cosi přitažlivého. Přesto s ním chci polemizovat. Proti Zajíčkově tezi provokativně stavím tezi opačnou, tedy, že škola nás má učit nalézat ošklivost ve světě. 

Jak interpretovat Zajíčkovu představu „vnímání krásy“ jako něčeho, co ustanovuje do tak velké míry vzdělanost člověka? Na jednu stranu si ji lze vyložit zcela nevinně: učit vnímat krásu ve světě třeba neznamená nic víc, než učit zajímat se o věci kolem nás, být jimi fascinován či brát je tak nějak „za své“. Málokdo by asi popřel, že učitel skutečně má takovou funkci plnit. Měl by přece vzbuzovat v žácích zájem o probíranou látku! Tato interpretace však nemůže být správná. Zajímat se o něco přece nemusí nutně znamenat, že člověku tento předmět připadá krásný. Hitlerovy obrazy vzbuzují zájem mnohých, málokdo však v jeho mechanisticky namalovaných krajinkách nalézá skutečné zalíbení. Zmíněný výrok o vnímání krásy je tedy třeba chápat jinak, intuitivněji.

Člověk, který vnímá krásu ve světě, je vybaven zvláštní citlivostí. Hledí na svět skrze jakési estetické prizma, které mu umožňuje zakoušet věci jako krásné. Tato jeho estetická zkušenost má řadu zajímavých vlastností. To, co vnímáme jako krásno, se nám ukazuje jako univerzální, trvale platné, neřku-li „přirozené“. Podívejme se pro příklad na svět módy. Současná móda se nám líbí, připadá nám opravdově krásná. Při pohledu na módu 80. let si však říkáme: jak je možné, že lidé v té době nosili tak nemožné účesy, příšerné bundy a ty obří brýle? Až po chvíli si uvědomíme, že s podobným posměškem budou lidi za dvacet let hledět na nás. Bránit se naší iluzi však i přesto nelze. Ačkoliv svůj názor na to, co je krásné, měníme každou chvíli, v ten či onen daný moment máme vždy pocit, že náš názor je absolutně správný a že vybraný předmět oplývá přirozenou krásou.

Z toho, že krásno se nám jeví jako univerzální a přirozené, vyrůstá jeho magnetičnost. Krásné věci nás k sobě magneticky přitahují a pokládáme za správné je střežit a uchovávat. Umělce, tvůrce krásna, považujeme často svým způsobem za mravní autority a naopak ničitele krásných věcí za zvrhlíky. Vždyť pouze kacíř by se opovážil narušovat onu věčnou, přirozenou krásu! To, co je krásné, si tedy pokradmu uzurpuje přízvisko „správné“.

A právě zde se dostáváme ke kritickému bodu. Z předchozího odstavce lze odvodit, jak vnímání krásy ve světě přispívá k udržování všeobecného statu quo. Krásné předměty se nám nechce ničit; ony svou magnetičností zamezují tomu, abychom proti nim toužili podnikat jakoukoli akci. Postoj, který říká „podívejme se, jak je to všechno krásné!“ je matkou všech konzervativních ideologií. A jsou to právě tyto ideologie, co svazuje společnost a zamezuje žádoucím společenským změnám. Konzervativismus vždy kráčí po boku vnímání krásy ve světě, jelikož to vzbuzuje pocit, že „tak, jak to je, to má být“. A to může mít velmi zlé důsledky.

Vzpomeňme na romantiky 19. století, kteří často v růžových barvách vykreslovali život chudých lidí na venkově. Tím, že ukazovali lidem jeho krásu, samozřejmě snižovali pravděpodobnost, že společnost bude s chudobou chtít něco dělat. Seifertova sbírka Maminka je zase plná přenádherných uměleckých veršů, které nostalgicky vykreslují maminku, jak vaří, šije a vykonává další domácí práce. Estetizací společenského údělu ženy přispívá Seifert k zachování statu quo v oblasti genderu. Ovšem je možné uvést i skutečně extrémní příklady; sám za sebe mluví poetický citát z manifestu italského básníka Marinettiho: „Válka je krásná, protože obohacuje kvetoucí louku o planoucí orchideje mitrailleus. Válka je krásná, protože do jediné symfonie spojuje zvuk výstřelů, dělovou palbu, pomlky mezi nimi, vůně a rozkladné zápachy.“ Pod roušku krásy se může schovat lecjaké zvěrstvo!

A právě proto by se vnímání krásy rozhodně nemělo řadit mezi primární cíle vzdělávání. Namísto broušení estetické citlivosti, která obléká vše do zlatých šatů se třpytkami, by se měli mladí lidé učit pohlížet na svět kolem nich kriticky. Spíš, než aby se zdokonalovali v dovednosti vypichovat ze světa to krásné, by se měli učit rozpoznávat to, co již tak krásné není. Ošklivost ve světě vždy existuje, v podobě utrpení, nesvobody, ničení přírody. Lze ji snadno přehlédnout; jakmile si jí však povšimneme, začne nás provokovat a vybízet k jednání.

Milan Kundera píše, že „přechod z nedospělosti do dospělosti spočívá v překonání lyrického postoje“. Vysvětluje tento přechod na příkladu spisovatele, který vystřízliví z mladistvého opojení, skoncuje s poezií a stane se romanopiscem. Kupříkladu Flaubert podle něj dospěl až ve chvíli, kdy opustil své „velké romantické vzlety“ a začal psát román o paní Bovaryové, který ho nudil a zhnusoval, protože nezatajoval nic z „prózy lidského života“. Naučil se hledět na svět prozaicky a nepřehlížet ony výkaly a smetí, jejichž je svět plný. Kunderův pojem lyrického postoje úzce souvisí s naším pojmem vnímání krásy ve světě. Tyto postoje podporují to, čemu Kundera říká „kategorický souhlas s bytím“, tedy nekritické přijímání toho, co jest, jako správného. Jsou výrazem omámení krásou a neschopnosti pohlédnout na svět střízlivýma, kritickýma očima.

Kunderova úvaha ukazuje estetické prizma jako příznak nedostatečné vyspělosti. Tuto úvahu je možné rozvést myšlenkou, že škola by měla člověku pomoci překonat právě onen mladistvý lyrismus a stát se zodpovědným jedincem, který nepřehlíží ošklivost světa, ba naopak se po ní aktivně pídí a snaží se s ní bojovat. Copak není jednou z důležitých funkcí školy vychovávat občany, kteří kriticky uvažují o věcech kolem nich, projevují o ně starost a jen tak s něčím se nespokojí? Pouze budeme-li v občanech pěstovat citlivost vůči ošklivosti, zbyde nám naděje, že se nám jednoho dne podaří vytvořit vyspělou, rovnostářskou společnost, ve které je lidské strádání omezeno na minimum.

Nabízí se hédonická námitka: každý, kdo si svědomitě všímá ošklivosti, musí být nutně čas od času nespokojený, otřesený, smutný. Nač vychovávat lidi ve škole k nespokojenosti, když čiré vnímání krásy by je dovedlo k mnohem většímu štěstí? Zde je na místě citovat anglického klasika Johna Stuarta Milla: lepší být nespokojeným Sokratem než spokojeným hlupákem. Věčně spokojený člověk je slepý. Lidský potenciál se naplní až tehdy, kdy otevřeme oči a pronikavě jimi pohlédneme na to, co nás obklopuje. Škola by nám k tomuto měla dopomoci. 

Adam Lalák

Richardsvět zbavený hovna je krása pro hlupáky17:2418.3.2016 17:24:40
Adamodpověď láďovi01:415.1.2015 1:41:06
josef hejnaLáďo, já s vámi vůbec nejsem17:554.1.2015 17:55:38
Láďaopět reaguji17:004.1.2015 17:00:01
TondaRe. Co je to Esterika?21:213.1.2015 21:21:02
Zdeněk HosmanNemám potřebu hodnotit,11:223.1.2015 11:22:14
KonrádPane Hejno,11:023.1.2015 11:02:17
josef hejnaPřemýšlím, zda reagovat.10:343.1.2015 10:34:15
Adamodpověď EVĚ:02:063.1.2015 2:06:15
EVAPane Laláku, neexistuje žádná01:063.1.2015 1:06:07
marekTipnu si:19:292.1.2015 19:29:07
Láďareaguji19:162.1.2015 19:16:23
NaďaŘíká se že18:472.1.2015 18:47:10

Počet příspěvků: 18, poslední 18.3.2016 17:24:40 Zobrazuji posledních 18 příspěvků.

Adam Lalák

Adam Lalák

Student univerzity v Cambridge v Anglii. Zabývá se filozofií vědy, kognitivní psychologií a logikou.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené stránky