„Byl to jen vtip“: úvaha o černém humoru

úterý 27. leden 2015 11:41

Redaktoři časopisu Charlie Hebdo byli zavražděni; zřejmě kvůli kresleným vtipům. Tato zpráva v nás vyvolává zmatení a pocit absurdity. Humor versus vražda. Co to znamená? Žádný div, že média okamžitě zaplavila diskuse o řadě různých otázek, z nichž mnohé se týkají toho, co vlastně měly bezskrupulózní karikatury v Charlie Hebdo znamenat a zda je vůbec správné něco takového publikovat. Tyto otázky nelze zodpovědět bez širších úvah o podstatě černého humoru. Jelikož mi tyto úvahy v poslední době trochu vířily hlavou, chtěl bych se tu o několik z nich podělit.

Zajímají mě především žerty, které si utahují z takzvaných „vážných věcí“. Nebudu se zde příliš zabývat otázkami humoru založeného na stereotypech (rasistického či sexistického), protože ty jsou poněkud specifické. Pro začátek bych zde ale rád podotkl, že tyto dva druhy humoru se často pletou.  V roce 2002 musela jedna anglická poslankyně rezignovat, protože ve společnosti pronesla tento vtip:

„Angličan, Kubánec, Japonec a Pákistánec spolu cestují vlakem. Kubánec vyhodí z okna doutník a řekne, že u nich jsou tyhle za babku. Japonec vyhodí z okna foťák Nikon a řekne, že u nich jsou tyhle za babku. Poté Angličan vyhodí z okna Pákistánce.“

Poslankyně začala okamžitě čelit široké kritice, která ji obvinila z rasismu, a ona musela složit mandát. Rasistické vtipy bývají kritizovány po právu, protože, jak ukázaly psychologické výzkumy, reálně prohlubují naše předsudky vůči zesměšňovaným skupinám. Pravda je ovšem taková, že tento konkrétní vtip není ve své podstatě rasistický. Netěží totiž z komiky založené na stereotypech o menšinách: Pákistánec v něm nemá žádné vlastnosti, tudíž nemohou být tyto vlastnosti zesměšňovány a předsudky vůči této menšině nemohou být posíleny. Naopak, tento vtip si utahuje právě z anglického rasismu vůči Pákistáncům. Zesměšňuje to, jak špatně se v Anglii zachází s Pákistánci, nikoliv Pákistánce samotné.

(Dlužno dodat, že něco podobného dělala i řada karikatur v časopise Charlie Hebdo. Třeba zobrazení černošské francouzské minstryně spravednosti jako opice, které řada médií vypíchla jako příklad rasismu, si ve skutečnosti dělá legraci nikoliv z černochů, ale z jistých výroků francouzských pravicových extrémistů na jejich adresu.)

To, že vtipy tohoto typu nelze považovat za rasistické, je však nečiní imunním vůči kritice. Leckdo by je asi napadl argumentem, že z takto vážných věcí se zkrátka legrace dělat nemá. Rasismus v Anglii či ve Francii je velký problém, který vede k utlačování a utrpení mnoha nevinných lidí. Vtipy tento problém zlehčují a jsou proto nepřijatelné. Může tento argument obstát? Okamžitě nás napadá námitka: je to přece jenom vtip! Nikomu neškodí a nic neříká o skutečných názorech autora – má nás pouze rozesmát, a to je neškodné (ba naopak). Jak je to tedy? Jsou takové cynické vtipy v pořádku, anebo je v nich cosi morálně vadného?

Vtip nevyjadřuje názor, ale specifický postoj

Odbočme na chvilku od vtipů tohoto typu a podívejme se na fungování humoru obecně. Dvě z jeho důležitých vlastností bych chtěl v tomto kontextu zdůraznit: (1) vtipy neobsahují žádná tvrzení a (2) nevypovídají o tom, co si jejich autor skutečně myslí. Prohlásit, že všechny ženy jsou hloupé, je zavrženíhodné. Myslet si, že všechny ženy jsou hloupé, je zavrženíhodné.  Ovšem udělat vtip o tom, že všechny ženy jsou hloupé, je už něco jiného. Vtipem samotným nic neříkám. Nejsou v něm žádné „skryté předpoklady“, a jeho komika nevyžaduje, aby jeho autor či posluchači věřili něčemu z toho, z čeho si utahují. To je také důvod, proč celebrity často prohrávají soudní spory poté, co někoho zažalují kvůli tomu, že o nich nakreslil třeba vtipný komiks. Vtip a urážka nejsou to samé!

Při humoru přestává jazyk plnit onu konstatovací či sdělovací funkci, pro kterou ho používáme nejčastěji. Naopak, žert nás vyzývá, abychom překročili práh obyčejného vyjadřování názorů či konstatování faktů a začali si hrát a představovat. Aristoteles napsal, že „známkou vzdělané mysli je myšlenku pochopit, aniž bychom s ní nutně souhlasili“. Měl pravdu: za to, že pochopím vtip a směji se mu, vděčím svému vzdělání či inteligenci, ovšem nesouvisí to s mými názory.

Možno namítnout: vtipy lze však používat ke kritice! Třeba taková politická satira má jistě nějaké poselství, které chce sdělit. Proč tedy tvrdím, že „vtip neobsahuje žádné tvrzení“? Můj názor je ten, že i v tomto případě lze vtip obvinit nanejvýše z toho, že čtenáře nutí k zamyšlení nad určitým tématem. Jeho autor se může vždy po právu hájit s  poukazem na to, že kdyby chtěl skutečně něco prohlásit, udělal by to přímo, bez ironie. Vtip zkrátka nelze nikdy považovat za tvrzení. Důkazem je, že anekdotě o nějakém politikovi se můžu smát bez ohledu na to, jestli ho mám rád, nebo ne. Jeho komika na mě působí, i pokud nesouhlasím s tím, z čeho se vystřeluje. Podobně může anekdota o čertovi pobavit stejně dobře dítě a dospělého, přestože jeden z nich v čerta věří, a druhý ne.

Pokud tedy vtipy nejsou tvrzeními, co jsou zač? Pobavenost či žertovnost je zvláštním stavem mysli, při kterém se jaksi odstřiháváme od vnějšího světa. Není to obyčejná emoce: všechny běžné emoce jako strach, smutek, lítost či zamilovanost vyžadují nějakou konkrétní interakci se světem, obvykle přesvědčení či touhu po něčem. Při strachu věřím, že mi něco hrozí, při lítosti zase, že jsem něco mohl udělat lépe, a tak dále. Jak jsem se však již snažil ukázat výše, k pobavení nic takového nepotřebuji. Slovy amerického teoretika humoru Johna Morreala, při humoru dochází k jakémusi kognitivnímu posunu. Když vtipkuji či se něčemu směji, přestávám se zajímat o to, jaký svět skutečně je. Vystupuji z běžného světa starostí a tužeb a hledím na něj jaksi zpovzdálí.

Všichni to známe z vlastní zkušenosti. Jakožto účastníci na tomto světě soucítíme s nemocnými, strachujeme se o bližní, prosazujeme hodnoty, které považujeme za správné, hádáme se, truchlíme nad nešťastnou láskou; zkrátka, vnímáme život jako velké drama. Pokud se nám však podaří na chvilku poodstoupit a pohlédnout na svět jako nezávislí pozorovatelé, všechno se změní v komedii. Když si vzpomenu, jak jsme se doma hádali kvůli vánočnímu stromečku anebo jak jsem se třásl strachy před závěrečnou zkouškou, musím se tomu smát. To proto, že už mi na tom nesejde. K takovému odstupu však není nutně zapotřebí čas. Občas, když atmosféra houstne, je na místě ji odlehčit vtipem. Dodá nám to nadhled a hned se cítíme tak nějak volnější. Změna postoje udělá divy.

Etika černého humoru

Vraťme se k černému humoru, který si střílí z vážných věcí, jako je lidské postižení či utlačování menšin. Jak k něčemu takovému přistupovat? Na první pohled se může zdát, že můj argument, podle kterého vtip nic nekonstatuje ani nevyjadřuje názor, lze použít na obranu tohoto druhu humoru. Řada skeptiků považuje právě tohle za důkaz, že na žerty se morální kritéria nevztahují. Pravda je však poněkud složitější. Onen posun v našem postoji ke světu, ke kterému při vtipkování dochází a prostřednictvím kterého se člověk distancuje od běžného světa našeho života, není zcela nevinný.

Žertování se snadno může stát šiřitelem nezodpovědnosti. Od zodpovědného člověka se vyžaduje, že bude ve světě kolem sebe poctivě hledat problémy a snažit se s nimi vypořádat. Pokud se nám nedaří problémy skutečně řešit, můžeme je snadno zakrýt tím, že si z nich budeme dělat legraci. Toto je častá strategie politiků, kteří si neumí poradit s vlastní kritikou, a proto svého oponenta raději zesměšní. Americký prezident Kennedy byl údajně v jedné televizní debatě obviněn z toho, že má dvě tváře. Na to on odpověděl: „Dámy a pánové, posuďte sami. Kdybych měl dvě tváře, copak bych nosil tuhle?“ Tím, že publikum rozesmál, se na kritiku zapomnělo a on se vyvlékl z nutnosti se hájit. Podobně ve vtipech, jako byl onen zmíněný žertík anglické poslankyně o Pákistáncích, se zračí jakýsi nezájem o to, s daným problémem cokoliv dělat. Nevíme, jak to vyřešit, a tak se tomu jednoduše zasmějme. Takový postoj je nezodpovědný. 

Vtipkováním nejen vyjadřuji vlastní nezodpovědnost, ale mohu jím i přímo prohlubovat vlastní nemorální jednání. Když se něčemu smějeme, zablokujeme se tím možnost pociťovat vůči objektu humoru jinou emoci, jako třeba soucit. Zkuste se třeba smát tomu, jak se Chaplin rozplácne na chodníku, a zároveň s ním soucítit. Nejde to.

Soucit je přitom základem toho, proč si navzájem pomáháme. Naše civilizace má kupříkladu velkou tradici dělání si legrace z postižených. Fyzicky postižení bývávali často předváděni v cirkusech, kde se diváci při pohledu na ně prohýbali smíchy, ačkoliv v takové chvíli by byl na místě spíše soucit a záchrana. Utrpení jednoho takového nešťastníka zobrazil působivě David Lynch ve svém filmu Sloní muž. Začneme-li chápat vtip o Pákistáncích v tomto světle, možná nám už nebude připadat tak nevinný. Pokud by si všichni z jejich nízkého postavení v anglické společnosti dělali legraci, mohlo by to zničit možnost skutečného soucitu s nimi, a tím paralyzovat naši schopnost jednat, která by mohla jejich postavení zlepšit.

Je však jasné, že vtipy, včetně těch černých, mohou být v mnohém přínosné. Podívejme se na pár argumentů. Podle jedné z tradičních teorií humoru, která má své kořeny u Kanta, je vtipnost založena na nesouladu. Dvě věci, které k sobě jaksi nepatří, nás nutí se smát. Takový nesoulad může mít mnoho podob. Napadají mě hned tři. Zaprvé je tu nesoulad mezi dvěma tématy, událostmi či objekty, které jsou položeny vedle sebe (třeba Zeman a Krteček).  Zadruhé, může docházet k nesouladu mezi naším očekáváním a realitou. Třeba ve zmíněném anglickém vtipu posluchač očekává, že Angličan vyhodí z okna nějaký objekt, třeba krabičku čaje; skutečný obsah vtipu jej zaskočí a rozesměje. Zatřetí lze vytvořit nesoulad mezi obsahem vtipu a kontextem, ve kterém je vtip vysloven.

Takzvaný. „černý humor“ podle mě těží především ze třetího zmíněného efektu. Kreslené vtipy islandského kreslíře Dagssona, v nichž matky zabíjejí vlastní děti a davy lidí umírají při požárech, jsou celosvětově populární proto, že lidi rozesmává právě to, že si někdo z takových věcí může dělat legraci. Téma zabíjení (= obsah) a forma kresleného vtipu (= kontext) jsou zde v těžkém nesouladu.

Mám takový názor, že tvůrce či příjemce černého humoru dává tím, že využívá nesouladu mezi (vážným) obsahem a (lehkým) kontextem, najevo, že si je vědom vážnosti tématu svého vtipu. Kdyby ono téma nepovažovat za vážné, nemohl by ho takový vtip napadnout! Umíte si snad představit neonacistu, který dělá vtipy o Holokaustu? Těžko. Tento argument lze uvést i na obhajobu oné anglické poslankyně. Ona a její publikum se možná chovali nezodpovědně, ale každopádně dali najevo, že si uvědomují, že na problému anglického rasismu je něco nesmírně vážného.

Jiný argument je, že cynické vtipy nás mohou velmi účinně motivovat k zamyšlení. Tím, že humor způsobuje kognitivní posun v našem postoji, nám dává nový náhled na danou problematiku, odhaluje nám nějaký rozpor ve světě a zároveň nám ukazuje nový fakt o nás samých – tedy to, že se něčemu takovému smějeme. Občas se mi stává, že se něčemu začnu smát a přitom nevím proč. A začne mi to vrtat hlavou. Humoristický postoj nás vede k tomu, abychom hledali a uvědomovali si nové vztahy mezi věcmi a situacemi a skládali své myšlenky do neobvyklých kombinací. V černém humoru je cosi anarchistického: tím, že zesměšňuje vše svaté a obávané, vypichuje svatost a obávanost daných témat a nutí nás znovu se zamyslet nad tím, proč je za svaté a obávané považujeme. To je taky důvod, proč dogmatici a fundamentalisté se humoru vždy brání a mají z něj strach.

Před chvílí jsem kritizoval černý humor za to, že blokuje jiné emoce. Občas se však velice hodí tyto emoce překonat. Zaprvé, může nám to pomoci zamyslet se střízlivěji nad daným tématem. Zadruhé, pomáhá nám to zbavit se nežádoucích emocí, jako strachu. Hledíme-li na smrt s humorem, pomáhá nám to překonat úzkost z ní. Židé uvěznění v koncentračních táborech za druhé světové války občas dělali vtipy o nacistech, aby si tím dodali odvahy. Pavel Fantl, který byl uvězněn v Terezíně, si během svého pobytu kreslil karikatury Hitlera v klaunovském kostýmu. Leckdo by si asi řekl, že takový černý humor se do této opravdu nehodí. Fantlovi a jeho spoluvězňům to však očividně pomáhalo. Možná stojí za to si občas vystřelit i z rasistů – mohlo by nám to překonat strach, který kolem sebe šíří.

Vím, že moje úvahy jsou velmi obecné, a že při hodnocení toho či onoho vtipu je zapotřebí vzít v úvahu jeho kvalitu a také konkrétní okolnosti, ve kterých je vyřčen. Na příklad je samozřejmě rozdíl mezi tím, jestli si z utlačování menšiny dělá legraci člen utlačované menšiny anebo utlačující většiny. Různé situace vyžadují různé míry zodpovědnosti a účasti. Snad se mi však podařilo shrnout alespoň některé principy, které je třeba při takovém hodnocení brát v potaz. 

Adam Lalák

Richarddodatek16:5718.3.2016 16:57:26
Richarddůležité je znát kontext16:3218.3.2016 16:32:07
Ivan HanousekTo je fakt13:595.2.2015 13:59:16
Adamdvě poznámky k subjektivitě17:211.2.2015 17:21:51
Ivan HanousekHumor je různý18:5931.1.2015 18:59:09
cernypokr. ad svoboda21:3930.1.2015 21:39:50
cernymily pane Trizuljak a pane Lalak21:2530.1.2015 21:25:48
Marek TrizuljakMyslím, že je třeba stále odlišovat dvě roviny17:4129.1.2015 17:41:44
cernymoc hezky clanek a zpusob mysleni20:0728.1.2015 20:07:12
josef hejnaxxxxxxxx17:3428.1.2015 17:34:39
josef hejnaJenom na okraj:17:3128.1.2015 17:31:28
boshnickJe tady jedno ale,16:4428.1.2015 16:44:30
Benson jr.Re: Marek Trizuljak16:4128.1.2015 16:41:39
Marek TrizuljakZejména druhá část tohoto blogu13:1028.1.2015 13:10:00
Marek TrizuljakRe: Benson jr.12:4228.1.2015 12:42:31
ZipAsi budu za vola,00:0228.1.2015 0:02:36
Marek TrizuljakVelmi zajímavý článek, rád jsem si ho přečetl17:1327.1.2015 17:13:33

Počet příspěvků: 19, poslední 18.3.2016 16:57:26 Zobrazuji posledních 19 příspěvků.

Adam Lalák

Adam Lalák

Student univerzity v Cambridge v Anglii. Zabývá se filozofií vědy, kognitivní psychologií a logikou.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené stránky